Itálie s dětmi – Národní park Adamelo Brenta II.

Jezera San Giuliano, Garzone a Vacarsa

Další výlet byl o poznání náročnější, než den předchozí. Tentokrát jsme si dali opravdu do těla a ačkoli to stálo za to, tento výlet doporučuji jen starším nebo zkušenějším minituristům:-).

Do navigace jsme si dali chatu Rifugio San Giuliano. Silnice zdaleka nevede až k chatě, tam už budete muset po svých. Na velmi úzké a příkré silnici jsme v jednom místě po levé straně viděli plácek a na něm zaparkovaná auta, zastavili jsme tu tedy i my. A už pěšky jsme se vydali po silnici dál, po chvíli se změnila asfaltka v kamenitou cestu. Téměř na konci této cesty kolem ní u piknikových stolků stálo několik aut a s manželem si doteď nejsme úplně jistí, které z těchto parkovišť bylo značené v naší turistické mapě a je bráno za to oficiální. Z tohoto místa by byl výlet celkově o cca 2-3 km kratší. Ať už budete parkovat kdekoli, budete pokračovat jako my po této cestě dál k Malga Campo, za několika chatami už jsme sešli z širší cesty na stezku, která nás po chvíli zavedla do lesa. Cesta lesem vede dlouho podél hory v příjemném stínu a občas nám mezi stromy dopřála výhledy na okolní kopce. Stoupání zatím není úplně prudké, po té co se po nějaké době odkloní do vnitrozemí, začne stoupat více.

• 

• 

• 

Jakmile jsme vylezli z lesa na louku a prošli brankou, bylo nám jasné, že tady budeme mít nejspíš společnost. Během chvilky už nám zvonce dali vědět, že se nemýlíme. Za prvními stromy už jsme viděli stádo krav, z nichž některé se přišly na cestu pomazlit, stejně jako dva přátelští oslíci. Pro Elišku tohle byla odměna za dosavadní cestu. Prý lepší než Zoo:-).

• 

• 

• 

Po chvíli odpočinku u kraviček jsme opět sešli z louky do lesíka a už za malou chvíli jsme vyšli v údolí a viděli první cíl naší cesty – dvě na sebe navazující jezera Lago di San Giuliano a Lago Garzone. U prvního jezera je malý kostelík a otevírají se nám tady krásné výhledy na okolní hory. U jezera je příjemná chata, která je jedinou možností, kde se na cestě občerstvit. Jídlo i pivo tady mají dobré, takže jsme se posilnili na další cestu. Odpočinout si a posilnit se nezapomeňte, protože tu nejnáročnější část cesty máte teprve před sebou.

• 

• 

• 

• 

• 

Údolí s jezery je malebné plné rozkvetlých keříků, ale nenechá vás na pochybách, že jediná cesta, která odsud povede, pokud nebudete chtít jít stejnou cestou zpět, povede vzhůru. Kolem jezer jsme tak po úzké stezce začali stoupat do sedla. Převýšení, které nás tu čekalo je značné a dalo nám docela zabrat (možná za to mohla i mizerná kondička po pandemickém roce:-D). Po vystoupání jsme si dali zaslouženou pauzu. Výhled je odtud opravdu nádherný oběma směry. Eliška odběhla o kus dál zkoumat sníh a my mohli znovu vyvětrat Emičku z nosítka a pořádně se vydýchat.

• 

• 

Potom už nás čekalo prudší klesání k Lago di Vacarsa, kde jsme si opět mohli trochu odpočinout, zchladit si nohy v ledovém jezeře a nezapomněli jsme ani na čokoládu. Taky si s sebou berete vrcholovou čokoládu?:-)

• 

• 

• 

Od jezera jsme po chvíli došli k Malga di Campostril. Podle ukazatele jsme se vydali směr Parchegio (parkoviště) doleva po špatně viditelné úzké pěšině, která nás nakonec zavedla k piknikovým místům, o kterých jsem psala na začátku. Odtud jsme se tedy museli opět vydat po cestě dolů k našemu autu. Pokud byste parkovali zde, tuto část cesty byste měli ušetřenou. Zároveň si myslím, že na parkoviště, kde jsme stáli my, se dalo podle mapy dojít i jinudy, ale ukazatel parkoviště nás hodně zmátl.

Trasa byla krásná, i když velmi náročná. Nohy nás tedy bolely pěkně, aby také ne, měli jsme v nich 18km a značné převýšení. Zároveň bylo skvělé, že na téhle trase jsme potkali poměrně málo turistů a užívali si okolní nádheru většinu času sami. Protože jsme potřebovali natankovat a CNG tu všude nemají, vydali jsme se ještě večer do Trenta a udělali si večerní procházku centrem s téměř povinnou zmrzlinou:-).

•