Můj porodní příběh č. 2
Minule jsem psala o svém prvním porodu, tentokrát bych vám chtěla vyprávět můj druhý porodní příběh, který je v mých očích ten hezčí, ačkoli ani náhodou ten snazší. Varuji vás předem, tohle bude dlouhééé…:-)
Už na začátku těhotenství jsem začala víc zjišťovat své možnosti a pevně se rozhodla být na porod tentokrát lépe připravená. Věděla jsem, že některé věci mohou být jinak a že může porod proběhnout přirozeně nebo alespoň v rámci možností přirozeně. Přirozený porod však není ani dnes samozřejmostí ve všech porodnicích, proto je její výběr opravdu důležitým faktorem, pokud je tohle pro vás důležité. Po mnoha recenzích jsem se rozhodla pro porodnici v Rakovníku a tohoto výběru rozhodně nelituji. Hodně pozitivní inspirace jsem celé těhotenství sbírala ve FB skupině Jemného zrození a pomalu si v hlavě střádala, jak bych chtěla, aby můj druhý porod proběhl. V plánu jsem měla absolvovat jak kurz přímo porodnici, tak především kurz Jemného zrození. Nicméně do mých plánů zasáhl nečekaně koronavirus, takže se žádné kurzy nekonaly. Na online kurz se mi úplně nechtělo, takže jsem si pořídila knihu Hypnoporod a dala se do čtení. Pouštěla jsem si i videa s porodními asistentkami v rámci Týdne respektu k porodu, ty byly moc fajn. Všech příprav se účastnil i manžel. Období kdy panovala značná nejistota, zda bude otcům umožněno u porodu být, bylo pro mě opravdu hodně psychicky náročné. Nedokázala jsem si představit, že bych tam nakonec byla sama a obdivuju ženy, které to v této době zvládly. Čím víc se porod blížil, snažila jsem se napojit na miminko, meditovat (což mi, přiznávám se bez mučení, vůbec, ale vůbec nejde) a pouštěla si hodně afirmace, které jsou podle mne super a pouštěla jsem si je i během porodu. Tentokrát jsem měla i tašku připravenou včas:-). Vlastně několik tašek :-D. Sepsala jsem si porodní přání, což je věc, kterou určitě doporučuji minimálně proto, že si člověk ujasní, jak chce, aby jeho porod probíhal. O porodních přáních vám napíšu příště a uložím i vzor těch svých pro inspiraci.
Jak jsem již psala minule, první dcera se narodila dříve. Tak nějak jsem automaticky předpokládala, že to tak bude i podruhé. Tím spíše, že mne doktor strašil velkým váhovým odhadem malé. Přibližně 14 dní před termínem jsem ji už začala opravdu přemlouvat, v té době jsem si připadala jako průměrná slonice a vůbec bych se nezlobila, kdyby už přišel ten den D. Pila jsem maliník, chodila na dlouhé svižné procházky, dávala si horkou vanu a další babské rady, ale malá se přemluvit nenechala. Poslední páteční kontrola byla trošku dramatická. Malá celou dobu evidentně tvrdě spala, tím pádem ozvy nebyly, jaké měly být a lékařka už hrozila hospitalizací. Prďola mě vydatně kopala celou dobu cestou na kontrolu, byla jsem tak přesvědčená, že je v pořádku a do hospitalizace se mi nechtělo. Nakonec mne tedy vzali ještě na lepší monitor přímo na sál, kde se potvrdilo, že je malá v pořádku a já mohla zase domů. Doufala jsem, že na další kontrolu už nebudu muset a taky že ne. Při loučení mi lékařka řekla, že se uvidíme, až přijdu rodit, no měla pravdu, za dva dny jsme se opravdu při příjmu potkaly.
V neděli ráno mi začala odtékat plodová voda, ale opravdu jen po kapkách, občas se přidaly slaboulinké kontrakce, ale hodně nepravidelné. Vyrazili jsme tedy ještě na dlouhou procházku, uklidila jsem celý dům, umyla okna, upekla buchtu… No prostě jsem dělala všechno možné, abych porod podpořila, což se sice podařilo, ale proč to nebyl nejlepší nápad, popíšu později. Každopádně jsem odpoledne zavolala mamce, aby přijela pohlídat dceru, že se už se něco děje. Kontrakce k večeru byly cca po deseti minutách a s manželem jsme se rozhodli, že si po uspání dcery pro klid svědomí zajedeme do porodnice nechat malou zkontrolovat. V autě se kontrakce výrazně zhoršily a byly cca po 5-6minutách. Do porodnice jsme přijeli kolem půl desáté, proběhla kontrola, s tím, že už můžeme zůstat. Veškeré papíry jsem tentokrát měla připravené dopředu, což je určitě příjemnější varianta, než to řešit na místě. Porodní asistentka ještě něco doplnila, projela si porodní plán a odvedla nás do čekací místnosti, kdyby náhodou někdo potřebovat sál s rozběhlým porodem dříve, což ten můj evidentně tak moc nebyl. Manžel byl celou dobu se mnou, nikoho ani nenapadlo, že by u všeho neměl být. Byli jsme dobře naladění, těšili se na miminko, kontrakce jsem si měřila v aplikaci v telefonu a ve chvíli, kdy už byly asi po dvou hodinách poměrně bolestivé a cca po třech minutách, říkala jsem si, že už to za chvíli bude. Po kontrole porodní asistentky, která mi sdělila, že jsem otevřená cca na 1,5cm, jsem byla trochu nepříjemně zaskočená, došlo mi, že to zase taková chvilka nebude. Domluvili jsme se, že se po půlnoci přesuneme na porodní sál a dám si vanu, na kterou jsem se těšila. Vana byla příjemně teplá, kontrakce v ní mnohem snesitelnější, bohužel se však také velice zpomalily a porodu tak vana asi vůbec nepomohla. Zpětně to byla ode mě hloupost, já vanu miluji, ale malé se nelíbilo koupání v teplé vodě ani v těhotenství, to bylo znát, měla jsem ji více poslouchat. V plánu byla i možnost rodit přímo do vody, no to by malá asi nevylezla nikdy 😀 Kontrakce se začaly zase rozbíhat poté, co sem ji opustila. Pokoj v Rakovníku je opravdu komfortní, jedna polovina je víc taková medicínská s lehátkem, v druhé je kromě vany, velká postel, stolek s křesílky, kde si nepřipadáte úplně jako v porodnici. Střídala jsem křesílko a postel, v leže mi však nebylo moc příjemně. Měla jsem načteno, že bych se měla pohybovat a podpořit tak porod gravitací. K čemuž se mě snažil nabádat i erudovaný manžel, jediná chvíle, kdy jsem na něho asi nebyla nejmilejší..:-) Tady totiž přišlo to velké ale. Já byla po náročném dni tak unavená, že jsem toho nebyla schopná. Byla jsem ráda, že jsem ráda, zároveň mi nejhůře bylo v leže a nemohla jsem ani pořádně odpočívat. Snažila jsem se sedět, poslouchat v přítmí hudbu nebo afirmace. Pamatuju si příjemnou vůni z aromalampy od porodní asistentky, ani jsem si o ni nemusela říkat. Manžel mne při kontrakcích masíroval záda, hladil mne. Tyhle intimní chvíle jsou to nejhezčí, co si z porodu pamatuji a bylo to pro mne velmi silné. Přáli jsme si být, co nejvíce v klidu a soukromí, asistentka mne tak chodila jen jednou za hodinu krátce zkontrolovat a po dvou hodinách se dělal monitor. Když se blížilo ráno, byla jsem otevřená na 3cm, absolutně nepředstavitelné po noci kontrakcí co 3 minuty. Navíc se asistentka zmínila, že se domluvíme s lékařkou, že by se porod možná víc rozeběhl doma, což mě vyděsilo k smrti. Už teď mi bolesti přišly hodně nesnesitelné, představa, že bych jela domů, netušila bych, kdy se vrátit zpět. Došlo také na střídání porodních asistentek, už teď ale můžu říct, že veškerý personál byl naprosto skvělý. Začala jsem trochu propadat panice, že nemám šanci porodit, natož pak přirozeně. Bolesti mi přišly v tu chvíli prostě moc na to, že se vlastně nic neděje a porod nijak zvlášť nepostupuje, zároveň jsem si mezi kontrakcemi nebyla schopná moc odpočinout. Asistentky byly ale opravdu povzbuzující, což bylo moc fajn. Podporovali mne, ať do nevzdávám, že to jde dobře a určitě porodit zvládnu. Nakonec jsem si na chvíli zkusila lehnout a opravdu i v těch třech minutách dokázala vždy na tu chvíli usnout, nevěřila bych, že je to možné. Po necelé hodině mě vzbudilo lupnutí a cítila jsem, že mi praskla voda. Kontrakce se navíc téměř okamžitě ještě výrazně zhoršily, ani to jsem nepovažovala za možné. Úplně mě paralyzovaly. Z prvního porodu jsem si tak velké bolesti nepamatovala, díky epiduralu jsem je tehdy nezažila. Dala jsem si dlouhou sprchu, která mi trochu pomohla.
Následovaly poněkud dramatická chvíle, sjel mi nejspíš monitor, takže se ozvy nejevily úplně dobré a já navíc začala krvácet při kontrakci. Asistentka odběhla a na chvíli bylo po intimitě a soukromí, najednou byl plný sál lidí a já moc nechápala, co se děje. Musela jsem se přesunout na lehátko na kontrolu, což byl pro mě dost náročný úkol. Po kontrole lékařkou a hlavním lékařem se naštěstí situace opět uklidnila, vše bylo v pořádku, a když se podařilo natočit i dobrý monitor, mohla jsem se vrátit zpět na postel a do sprchy. V té době jsem ještě nebyla otevřená, ale pořád jsem měla potřebu tlačit, což tedy není vůbec nic příjemného. Nevydržela jsem a prosila o něco na bolest, přirozenost nepřirozenost. Vrátila jsem se tedy znovu na lehátko a dostala injekci, v tu chvíli jsem ani neřešila jakou. Po porodu jsem se dozvěděla, že šlo o nějaký svalový relaxant, nic úplně na bolest, spíš tedy takové placebo 😀 Ležela jsem na zádech na lehátku, polohu jakou jsem dobrovolně nechtěla, chtěla jsem rodit ideálně na čtyřech nebo v kleku, ale byla jsem tak paralyzovaná bolestí, kterou jakýkoli pohyb zhoršoval, že jsem se bála jakkoli pohnout. Porodní asistentka (v tu dobu tam byly většinou dvě) mne přemlouvala, abych se otočila na bok a pomohla malé dorotovat, že to určitě pomůže. Měla pravdu, pomohlo a já už mohla za chvíli tlačit. Na rozdíl od prvního porodu mi samotný porod přišel nekonečný, v podstatě mi přišlo nemožné, abych hlavičku vytlačila a já na chvíli měla pocit úplné beznaděje. Manžel mne držel za ruku a byl pro mne neuvěřitelnou oporou. Ve chvíli, kdy už lezla hlavička, se ozvalo od porodních asistentek „to je ale vlasů“. Vtipný moment při porodu, ale tuhle větu jsem v prvních měsících s dcerou, slyšela snad stokrát:-). Zeptala jsem se, zda si můžu sáhnout a na hlavičku si sáhla. Cítila jsem vlásky a ten pocit byl nepopsatelný. Vlilo mi to do žil neuvěřitelně energie a to byl to ten impulz, který jsem potřebovala. Najednou jsem věděla, že už to skoro bude, že musím zabrat a za chvilku budeme spolu. Ještě pár kontrakcí a malá byla na světě, to bylo asi jen dvě hodiny od prasknutí vody, mně to ale přišlo jako celý den. Okamžitě jsem ji dostala na prsa, byla to nádhera. Kontrola malé proběhla podle mých přání u mě na hrudi. Nikoho ani nenapadlo ji někam odnášet. Protože jsem hodně krvácela, dostala jsem po konzultaci se mnou oxytocin (v tu chvíli už to pro mě nebylo tak důležité a svolila jsem, abych neriskovala komplikace, které by mě v konečném důsledku oddělily od malé, což pro mě bylo to nejdůležitější). Odchod placenty se ale i tak dost natahoval a v leže to prostě nějak nešlo, malou tak dostal na hruď manžel a já placentu nakonec porodila v dřepu a došlo i na šití poranění. Pozorovat malou s manželem bylo hrozně dojemné a vůbec mi nevadilo, že v tu chvíli není u mě… Pak už jsme měli čas pro sebe. Cca dvě hodiny po porodu, jsem šla do sprchy a malou asistenta zabalila, změřila a zvážila za účasti manžela. Malá Emička měla nakonec 4kg, takže rozhodně nebyla malá, můj gynekolog se svými odhady trefil v podstatě přesně:-). Měla o víc než kilo více než první dcera. Pak nám ji asistentka odnesla na oddělení šestinedělí. Pobyt na šestinedělí nebyl sice tak příjemný jako porodnice samotná, ale zvládly jsme to spolu. Malou jsem každopádně měla u sebe celou dobu a účastnila se všech vyšetření a kontrol a to i jedné, kterou není standartní a bylo třeba ji absolvovat mimo oddělení. Bylo vidět, že jsou sestry zvyklé si miminka odnášet automaticky, ale stačilo říct, že ne, že chci být u toho a nikdo s mou přítomností neměl problém. Je však vidět, že je stále standart, aby některá vyšetření miminka absolvovala bez maminek. Pro mě už je to po prvním porodu nepřekročitelná věc, stejně jako to, že bych ji nechala na péči sestřičkám, abych si „odpočinula“.
Na první pohled je vidět rozdíl mezi oběma porody. Druhý porod byl mnohem přirozenější, ač byl pro mě opravdu hodně náročný, neměnila bych. Nebyl to sice úplně můj první pocit pár hodiny po porodu:-), ale čím déle od něj uběhlo, tak ano. Díky tomu, že jsem to zvládla, si sama sebe mnohem víc vážím. Všechna porodní přání byla splněna, aniž bych to musela nějak zdůrazňovat, personál byl skvělý a kromě krátké komplikace, nám nechal prostor pro klidný porod. Porodní asistentky byly úžasné a podporovaly mne v přirozeném porodu i v těch kritických chvílích, kdy jsem o něm pochybovala já sama a chtěla to mít hlavně za sebou. Možná jsem ještě nezmínila, že jsem chtěla rodit s asistentkou nikoli lékařem. Lékařka v sále byla při druhé době porodní opodál zřejmě pro případ komplikace, ale nijak se samotného porodu neúčastnila a já ani nevnímala, že tam je. Vím to až od manžela. Porod v Rakovníku určitě můžu doporučit, je to respektující porodnice, kde Vaše přání nebudou ignorovat. Možnost mít u sebe miminko vlastně až na chvilku ve sprše neustále u sebe by měla být samozřejmostí, ale z vlastních zkušeností, vím, že není. Tady se nám jí však dostalo. I proto byl pro mě druhý porod mnohem hezčí zážitek, než ten první.
Mohlo by se vám také líbit
5 tipů, jak se nezbláznit z přemíry informací
Můj porodní příběh č. 1
