Černá Hora s dětmi – Durmitor

Opět se vracím k cestovním restům a chci se s vámi podělit o naši loňskou dovolenou. Ta nás vedla na Balkán, konkrétně do Černé Hory, název této země jí dokonale vystihuje, tady opravdu málo kde narazíte na kus rovné plochy, hory jsou všudypřítomné:-). I proto první část naší dovolené směřovala právě do hor samotných, do pohoří Durmitor.

Protože Černá Hora je již poměrně daleko, rozložili jsme si cestu do více dní. Z Prahy jsme vyrazili večer přes Slovensko a Maďarsko do Srbska. Na hraničním přechodu Horgoš jsme strávili minimálně hodinu času v koloně a to jsme na tom ještě byli dost dobře, když jsme později viděli kolonu stojící v opačném směru. Špatné recenze na tento přechod se tak naplnily, jedinou jeho výhodou je to, že je přímo na dálnici a po ní pokračujete Srbskem až do Bělehradu. První krátkou zastávku jsme si udělali kousek za Bělehradem v městu Čačak kvůli poslední možnosti tankování CNG, rovnou jsme si vybrali hotovost (v Srbsku se platí Srbskými dináry) a zašli na snídani. Odtud jsme již pokračovali do vesnice Sirogojno, kde jsme měli ubytování na jednu noc. Sirogojno je poměrně zapadlá vesnice, ale i tak má co nabídnout. Je tu malý skanzen, vstupné je opravdu za hubičku. Procházka skanzenem je moc fajn, většina je pěkně ve stínu a určitě je co k vidění, uvnitř je i malá restaurace.

Ve vesnici najdete menší obchůdek a dvě restaurace. Navíc je na začátku obce, pěkné (pro nás trochu retro:-) ) hřiště ve stínu vzrostlých borovic, což je v létě ohromná výhoda. Ubytování jsme měli v dřevěné chatičce na louce kousek za skanzenem, výhodou tu byl naprostý klid na odpočinek po dlouhé cestě. Majitelé navíc měli pejsky a tak holky byly nadmíru spokojené.

Druhý den jsme vyrazili opět na cestu a začali jsme ji zastávkou v místním turistickém letovisku Zlatibor na krátkou procházku a hlavně na snídani. Ta v Pasticcerii Feniks opravdu stála za to a posilnila nás na zbývající úsek cesty do Černé Hory.

Žabljak, Černé jezero

První naší zastávkou v Černé Hoře bylo město Žabljak, které je branou do národního parku Durmitor. Ačkoli město samotné není nic moc, jako základna pro výlety bylo ideální. Je tu příjemná pekárna, kam jsme si chodili ráno pro snídani, spousta restaurací i obchody s potravinami a velké množství ubytování. Hned druhý den jsme tak mohli vyrazit na výlet a to přímo ze Žabljaku a odpočinout si alespoň na jeden den od auta. Přes město jsme došli až k Crno Jezero (Černému jezeru).

Za vstup do národního parku platí dospělá osoba 3 Eura na den, dají se koupit i vícedenní vstupenky. Počítejte s tím, že Černé Jezero je opravdu z města snadno dostupné, což logicky znamená, že je hojně navštěvované a sami tu opravdu nebudete zejména v pěkném letním počasí. Nezdráhejte se tak vyrazit brzy, ať si alespoň chvíli užijete jezera bez spousty lidí. Mnoho turistů však směřuje asfaltkou pouze k jezeru. Při jeho obcházení sami sice nebudete, ale davy tu rozhodně také neproudí a procházka kolem jezera je velmi příjemná i pro děti. Na mnoha místech najdete lavičky k odpočinku nebo se dá sejít k vodě a zabavit se házením kamínků:-). Jezero se vlastně skládá ze dvou částí, které jsou spojené dohromady, v pozdním létě je ale už tak málo vody, že se dělí na jezera dvě a jde projít i mezi nimi a případně si tak procházku trochu zkrátit. Jezero je napájeno vodopádem, ale v létě ho už určitě neuvidítě. Cesta kolem jezera není v některých místech schůdná pro kočárky, takže pro menší děti raději nosítka s sebou:-). U jezera je i restaurace (nenavštívili jsme) a všimla jsem si i malého lanového hřiště, které je placené, o kus dál po asfaltce zpět je malé hřiště, které je zdarma nicméně jeho stav, stejně jako stav hřiště v samotném Žabljaku, není nic moc a zasloužilo by si opravu.

Savin Kuk

Druhý den jsme vyrazili na výlet na Savin Kuk. Na tento vrchol, jako na jeden z mála zde, vás vyveze lanovka. U lanovky je zdarma velké parkoviště. Ale nepočítejte s žádným moderním kouskem, já se na lanovkách obecně necítím úplně dobře, takže tahle pro mě byla opravdu pekelná :-).

Pokud pojedete až na vrchol, budete ve druhé třetině muset ještě přestoupit. Od lanovky už vás čeká dlouhé stoupání, za to výhled je stejně jako všude v Černé Hoře úžasný.

My jsme se rozhodli, že dolů půjdeme po svých, protože na vrchol jsme toho opravdu moc nenachodili. První úsek cesty se však ukázalo, že to nebyl vůbec dobrý nápad. Stezka vede po ujíždějícím kamení a není za mě příliš bezpečná. Jsem ráda, že jsem ji s malou v nosítku zvládla ve zdraví nás obou, několikrát jsem měla namále a musel mě zachytit manžel. Pokud bych tedy šla na Savin Kuk znovu, tento úsek bych určitě jela lanovkou i dolů. Od přestupní stanice už vede dolů normální širší cesta, my měli štěstí na spoustu borůvek podél cesty, takže se nám cesta úměrně tomu prodlužovala:-). Pod lanovkou jsou dvě restaurace i nějaké vyžití pro děti, my však byli po sestupu docela zdrchaní, takže jsme se vypravili rovnou do Žabljaku.

Čurovac

Po dvou dnech krásného počasí, jsme se ten další vzbudili do vytrvalého deště. Po snídani jsme se rozhodli i přesto ven vyrazit s přáním, že se snad trochu vyčasí. Silná bouřka během pár kilometrů nás donutila to otočit, v tom bychom si do hor opravdu netroufli. Naštěstí ta během dopoledne ustala a zůstalo jen zataženo a chladno. To už nás zastavit nemohlo a tak jsme vyrazili, nicméně výlet jsme plánovali záměrně krátký, aby se dal v případě špatného počasí snadno otočit. Na tomto místě si dovolím připomenout, že hory jsou hory a i v létě je tak třeba mít sbaleno teplejší oblečení, nám se určitě hodilo a nikdy nevíte. Na horách se počasí mění hodně rychle. Autem jsme dojeli k parkovišti pod vyhlídkou Čurovac, odkud jsme se po zaplacení vstupu do národního parku vydali po stezce na vyhlídku na kaňon řeky Tary. To byl první menší fail tohoto dne, protože díky počasí a mlžnému oparu, jsme se moc parádního výhledu nedočkali a po stejné cestě jsme se vydali zpět.

Jde opravdu o velmi krátkou procházkou, nikoli celodenní výlet, ten si můžete udělat, pokud sem půjdete z Žabljaku po svých. My jsme přemýšleli co dál a po chvíli koukání do mapy a hledání nějakého místa, kam bychom se mohli ještě projít a bylo snadno dostupné, jsme se rozhodli pro Sušicko jezero a to byl druhý a zásadnější fail dne 🙂 :-). Užili jsme si místní panoramatickou trasu autem, která nám chvílemi přišla panoramatická až moc (až později jsme uznali, že šlo v podstatě o dálnici a v téhle zemi může být mnohem hůř :-)), navíc se po dešti uvolnilo v některých svazích hodně kamení a docela nás děsila silnice plná popadaných velkých kamenů. Zaparkovali jsme a vyrazili dle mapy k modrému jezeru, mělo být v podstatě kousek od silnice. Až po chvilce váhání, zda jsme dobře, když místo jezera vidíme krásnou louku, jsme přišli na to, že to je opravdu ono slavné jezero :-). Sušicko jezero už podle názvu, no chytrému napověz, víte jak… Následně jsme zjistili, že zde voda bývá na jaře, pak jezero postupně vysychá, na konci srpna už tu opravdu žádnou nenajdete. Ale aspoň máme na co vzpomínat a nakonec jsme se tomu dost nasmáli. Příště to bude chtít trochu lepší plánování:-).

Poslední den jsme se rozhodli projet po další panoramatické cestě směrem na Prutaš. I cesta autem tady totiž stojí za to, hory jsou v Durmitoru jednoduše krásné a během cesty je máte všude kolem.

Po pár zastávkách na focení jsme to otočili a zastavili u parkoviště v Sedle u výstupu na nejvyšší horu Bobotov Kuk.

Neměli jsme ambice jít až na vrchol, ale mysleli jsme, že půjdeme kousek cesty a alespoň se k vrcholu trochu přiblížíme. Nakonec jsme se však záhy otáčeli, hned zpočátku jsme narazili na místa, která s nosítkem a malým chodcem nebyla schůdná a bezpečná. Na Bobotov se dá jít i odjinud, tak jsme možná jen špatně zvolili, ale vzhledem k tomu, že jsme stejně nemířili na vrchol, zase tak velké zklamání to nebylo. Projít jsme se však chtěl, zároveň jsme však nechtěli jít nikam daleko, protože počasí se jevilo všelijak. Rozhodli jsme se tedy jen trochu projít zde, když už jsme na místě a vyšplhali na protější svah od parkoviště, kde vede stezka podél svahu na Zupci.

Došli jsme kousek pod vrcholek, který už nebyl pro nás schůdný a pokračovali jsme dál podél svahu po vysloveně kamzičí stezce, která nás zanedlouho zavedla na krásné místo s výhledem do údolí, kde jsme opravdu viděli i stádo kamzíků. Vidět je pobíhat ve volné přírodě, byl docela zážitek a tady se opět ukázalo, že někdy se vyplatí naopak moc neplánovat a vyrazit tam, kam vás nohy zanesou. Pršet nám začalo až při sestupu k autu, takže i tohle vyšlo skoro přesně. Cestou jsme se ještě stavili u dvou menších jezírek, na která jsme natrefili a udělali si zde krátkou večerní procházku před večeří a balením na další cestu.